Dům Kalich v Litoměřicích najdete snadno. Je zdaleka viditelný díky své neobvyklé vyhlídce – věže ve tvaru kalicha. Kalich je totiž symbolem města, proslaveného svou vinařskou tradicí.
Historie domu Kalich na centrálním náměstí sahá hodně hluboko, přičemž do současné podoby byl přestavěn ve 2. polovině 16. století. Tehdy byla také na jeho střechu osazena kalichovitá báň. Se svými 20 metry výšky a 4 metry průměru jde o největší kalich ve střední Evropě. Vešlo by se do něj přes 300 hektolitrů vína. Unikátní je věž i svou konstrukcí, druhou takovou v Česku nenajdete. Podobné tvary se vzácně dochovaly jen v Německu, Holandsku a Belgii.
Věž za dobu své existence zažila mnohé, přestála zásahy blesku, dělové střely během první slezské války i zasedání městské rady poté, co se z domu stala radnice. Průzkum doložil, že stromy použité na trámy byly káceny na přelomu let 1568/1569. To znamená, že věž přestála 450 let bez zásadní proměny. Co ji ale poškodilo, byly nesystematické stavební zásahy. Při právě probíhající rekonstrukci bude do původního stavu uvedeno vše, co bylo neodbornými opravami poničeno.
K čemu tesaře inspiroval průzkum
Plášť báně tvoří výrazně zahnutá žebra z jednoho kusu masivu, vyskládaná do konstrukce připomínající kostru lodě. Při průzkumu byly na krovu zjištěny dlaby, které tam nepatřily. Odborníci došli k závěru, že se jedná o vysekané vorové žabky, což signalizovalo, že předci ke stavbě použili plavené dříví. Právě tohle zjištění iniciovalo myšlenku, použít k současné opravě také dřevo plavené do Litoměřic po řece.
Nejde ale jen o parádičku, chlapské furiantství nebo vzpomínku na staré časy. Plavení dřeva má svou funkční podstatu. Dochází při ní totiž k postupnému vyluhování některých živin proudící vodou. Dřevo pak lépe odolává dřevokaznému hmyzu a zůstává pružné.
Na část surové kulatiny zase čekalo máčení ve stojaté vodě rybníka, která funguje jako penetrace a zpevňuje povrch dřeva. Při obou kontaktech s vodou dřevo získává žádoucí vlastnosti, které stavbě zajistí dlouhou trvanlivost. Podrobněji vše vysvětluje pan Zdeněk Oravec, majitel firmy Tesařství Čenda, která opravu Kalicha realizuje: „V proudící vodě se postupně vyluhují škrob a cukr, které lákají dřevokazný hmyz. O takové dřevo by už například tesařík neměl mít zájem. Zároveň by dřevo mělo máčením ztratit přirozené pnutí, takže by nemělo praskat a kroutit se.“
Zopakovat to, co byl pro naše předky běžný postup, dnes ale vyžadovalo náročnou přípravu po stránce technické i legislativní.Při opravě tesaři kopírovali nejen technologii předků, ale také použité materiály. Dřív totiž lidé dobře věděli, kam které dřevo patří a proč. Pružné jedlové dřevo používali na krokve, kdežto po tvrdém houževnatém dřevě z modřínu nebo listnatých stromů sáhli v případě pozednic. Dřevo z dubu a jasanu jim zase sloužilo na výrobu kolíčků do spojů. Podmínkou číslo jedna tak bylo sehnat původní dřevinu – jedli bělokorou. V našich lesích je v současnosti zastoupena pouze 1 %, a tak se jevilo jako zázrak, když se ji podařilo zajistit. Natěžené dřevo bylo odkorněno a použito pro stavbu vorových tabulí.
Čtyři tabule pak byly na půl roku ponořeny do rybníka v Zahořanech, aby se dřevo dostatečně napenetrovalo kalem a bylo možno jej použít v místech styku se zdivem.
Dalších pět vorů v různých délkách čekala cesta po Labi. Než na ni vyrazily, kotvily několik týdnů pod jezem u Českých Kopist. Potom, 9. srpna loňského roku, byly slavnostně splaveny až do Litoměřic. Sestava vorových tabulí, označovaná jako pramen, měla úctyhodnou délku 32 metrů. Všechno řídil „plavec“ pan Jankovský, který má vrátenský patent, tedy něco jako řidičák na vor. „Také plavení jsme prováděli podle dobových pravidel,“ připomíná pan Oravec. „Na předáku byly nožice s usazenými rudlaty, tedy řídicími vesly. Na zadáku byla opačina, což je veslo, které se používá, když se pramen potřebuje dostat do boku. Na zadáku byl osazen také šrek, šrekování je totiž starý způsob brzdění pramenu, kdy se štíhlý kmen vsune do díry ve voru a zapře se o dno řeky. Na prostředním voru nechybělo ohniště, což je rovněž původní prvek. Vory plující v noci musely být osvětlené.“ Čistě historický ráz tak narušovaly jen dva benzinové motory, protože podle současného plavebního řádu se v řece nesmí pohybovat volně plující plavidlo.
Plavbu vorů po celé trase sledovali diváci a velký dav voraře přivítal na Lodním náměstí v Litoměřicích, kde zakotvily. Akce jim připomenula, že z litoměřického kotviště putovaly vory ještě na počátku 20. století až do Hamburku.
Protože jsme pracovali s mokrým dřevem, tesali jsme vše s přidanou rezervou…
Pravá tesařina
Následovalo rozebrání vorů a po očištění dřeva přišla na řadu tesařina. „Protože jsme pracovali s mokrým dřevem, tesali jsme vše s přidanou rezervou,“ líčí Zdeněk Oravec, jehož zaměstnanci pracovali přímo na náměstí, a demonstrovali tak tradiční metody všem kolemjdoucím. Otesané trámy pak byly uskladněny k vysušení a teprve nyní, po roce, začínají opravy na věži, kde budou použity. Pokud pandemie nepomění plány, měl by celý proces obnovy Kalicha skončit v roce 2021 výměnou střešní krytiny.
Perlička na závěr…
Památkáři z Katedry historie a Centra dokumentace a digitalizace kulturního dědictví Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kteří se na rekonstrukci věže Kalicha podílejí, přišli v průběhu prací se zajímavým objevem. Věž nejprve bývala součástí běžného přízemního domku na pravém břehu Labe. A sloužila tam – světe div se – jako reklamní poutač pro lodě na řece a vábila k nákupu vína. Teprve později, se zánikem původního obchodního místa, byla „reklamní“ věž přenesena do středu města a osazena co nejvýš. Její funkce přitom zůstala nezměněna, měla upozorňovat na prodej vína v Litoměřicích.
